THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Lazarus Bird“ od BURST. Jednoznačně nejkontroverznější dílo minulého roku. Jedněmi opěvované a jinými zatracované. Nechal jsem nové album švédských náladotvůrců uležet hodně dlouho, poslouchal je velmi aktivně a hledal k němu cesty… Nemám však pocit úplného úspěchu. „Lazarus Bird“ je zkrátka jiný než cokoliv, co tato kapela kdy vytvořila. Na jednu stranu je to dobře – s oblibou sám říkám, že kapela, která stojí na místě je kapelou mrtvou. Na druhou stranu je zapotřebí vnímat, kam se nová tvorba ubírá. Je to správná cesta? Těžko říci. Nové album je mnohem rockovější, techničtější, barevnější a obsahuje více motivů, nicméně se nemohu zbavit dojmu, že to, jak jsou jednotlivé aranže poskládány do nitra skladeb, připomíná práci náhodného generátoru, čímž získávám dojem určité přeplácanosti. To v čem byli BURST nepřekonatelní, čímž byla citlivá práce s emocemi na brutálním hardcorovém a metalovém podkladu, se vytrácí. Ne však zcela, to bych byl vůči BURST příliš nespravedlivý. Na „Lazarus Bird“ naleznete nádherně malebné momenty, ale vzápětí jsou zašlapány nalepeným riffem, který zcela rozbije to, co předešlá část skladby pracně vybudovala. Tím mě toto album neuvěřitelně irituje, protože jiskrný potenciál, který zde v jednotlivých fragmentech dřímá je zabit, ušlapán a udušen. Jako byste vybroušené diamanty vsazovali do asfaltového šperku.
Tato kapela se zkrátka na cestu rockové progrese pouštět neměla. Neumí to a zbytečně tím trpí jejich nejsilnější zbraň, kterou byl tklivý metal křísnutý nezanedbatelnou dávkou emo-coru. Pasáže, které odkazují někam směrem k MARS VOLTA zbytečně rozbíjí atmosféru, místy nepříliš přesvědčivé melodické vokály zbytečně berou místo velmi hutnému dokonalému hrdelnímu řevu Linuse Jägerskoga a rockové kytarové efekty přehlušují hutný burácející bustr. Jakoby BURST chtěli udělat dva žánrové úkroky. Jeden k indie-progrocku a druhý k light sludge-metalu. Bohužel u každého z nich lehce klopýtli.
Vrátím se však ještě k tomu, co jsem již předeslal. Album má velmi silné momenty. Do ambientní mlhoviny oděná první polovina skladby „We Are Dust“ má magickou atmosféru, to samé se dá říci o skladbě následující. Bohužel to však neplatí o celých skladbách, které se nám oproti minulým albům sice rozrostly (drtivá většina písní není kratší než sedm minut, výjimkou nejsou ani téměř desetiminutové opusy) a nabízejí tak místo a prostor, který však není vždy využit dostatečně efektivně a citlivě. Asi z každé skladby bych dokázal vybrat místa, která bych ponechal a jiná, která bych zahodil. Tímto zásahem by se dalo vytvořit album o polovinu kratší a o několik tříd lepší. I přes to všechno co tu zaznělo mám ale pocit, že nová tvorba, která je zachycena na „Lazarus Bird“, bude naživo o dost silnější, než se jeví na albu a já budu doufat, že blížící se živá prezentace mě nepřesvědčí o opaku.
Rockovější, techničtější, barevnější a stylově otevřenější album švédských náladotvůrců... Ale je to ku prospěchu?
7 / 10
Linus Jägerskog
- vokál
Robert Reinholdz
- kytara a vokál
Jonas Rydberg
- kytara
Jesper Liveröd
- baskytara
Patrik Hultin
- bicí
1. I Hold Vertigo
2. I Exterminate the I
3. We Are Dust
4. Momentum
5. Cripple God
6. Nineteenhundred
7. (We Watched) The Silver Rain
8. City Cloaked
Lazarus Bird (2008)
Origo (2005)
Prey On Life (2003)
In Coveting Ways (2002)
Conquest : Writhe (2001)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Relapse Records
Stopáž: 59:54
Produkce: Burst and Fredrik Reinedahl
Studio: Studio Music-a-matic
Nechápem rozčarovanie kolegov. BURST som videl naživo pred niekoľkými rokmi, bola to solídna hc-screamo kapela, avšak nič viac. Tento album ich katapultuje do úplne inej ligy. Pestrý, sebavedomý a skutočne komplexný počin. Koketovanie s post-rockom, s vplyvmi MASTODON, stále dostatočná dravosť a tvrdosť. Jeden z najlepších albumov v roku 2008.
Zcela se ztotožňuji s recenzí. Album je to sice dobré, jenže to, co jsem měl na BURST dříve tak rád, se někam vytratilo... Na novince se švédský kvintet sice snaží dosáhnout jiných (vyšších) sfér, ale díky značné a nutno podotknout, že i zcela zbytečné přeplácanosti (nikoliv složitosti), se mu to ne zcela daří.
Když jsem novinku BURST doposluchal poprvé, ovládlo mne stejně nadšení jako kolegu Noisyho. Tohle mi však bohužel příliš dlouho nevydrželo. Už záhy se objevily první nedostatky "Lazarus Bird", které jsou už dostatečně rozebrány v recenzi. Z mého pohledu je taktéž škoda, že Švédové některé výborné motivy (na desce jich je skutečně dost) obalili větším, než malým množstvím zbytečné vaty a snahou znít co nejvíce art. Plně chápu touhu jít vstříc novým hudebním výzvám a naprosto ji schvaluji, ale v tomto případě je té snahy až příliš. Na každý pád však poslech "Lazarus Bird" doporučuji, protože ve svých útrobách skrývá stále dost kvality.
„Nové album je mnohem rockovější, techničtější, barevnější a obsahuje více motivů“ – tyto slova mého „předřečníka“ asi nejlépe charakterizují cestu, po které se BURST vydali, nicméně bych si dovolil nesouhlasit s názorem, že různorodé pasáže jsou poskládány náhodně, nebo že by se jednalo o dílo jakkoli přeplácané. Skladby sice často těkají mezi až nesourodými polohami, přesto jako by se celým albem táhla neviditelná nit, nebo chcete-li kostra, která drží dílo pohromadě. Lidský život je také tvořen okamžiky temnými a těžkými, stresujícími i plnými vzteku nebo vzdoru, stejně jako obdobími štěstí, spokojeného klidu a rozjímání, hektické události střídá líné vyčkávání událostí příštích. A tak nějak vnímám i „Lazarus Bird“. Je tam hodně z toho, co mám na hudbě rád, proměnlivost, ale také dostatek přímočarosti, nebo šikovné exkurze k rockovým (i rock’n’roll) kořenům, takže zabolí jen zbytečná pompéznost některých aranží a občasné příliš laciné post-rockové vlivy. Za sebe říkám v konečném důsledku ano, „Lazarus Bird“ se mi po skoro nekonečném omílání neoposlouchalo a i do budoucna k němu sáhnu raději než k předchozím počinům BURST. A zmiňovaný problém s emocemi? Inu tak to prostě vnímáme každý po svém, mě už by asi nudilo, pokud by si BURST i nadále hráli na čistě emo-core-metalovém písečku.
Jedna z nej desek loňského roku, povedená !! ;-)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.